Komplikovaná problematika vztahů Polska a Československa po roce 1918 právem
zaměstnává historiky již řadu let. Podle původních představ západních spojenců
měly Polsko a Československo vytvořit jako aliance silný stabilizační faktor v
poválečné středovýchodní Evropě; podle přání Francie měla být oběma státy
vytvořena strategická protiváha na východních hranicích Německa.Tato očekávání
nebyla zdaleka splněna a vzájemné vztahy, dominovány zcela odlišnými
zahraničně-politickými prioritami, byly zkomplikovány také vleklými územními
spory, zejména o Těšínské Slezsko. V letech po rozdělení sporných území se
snažila československá zahraniční politika intenzívně zabránit úsilí Polska stát
se členem svazku Československa s Královstvími SHS (Jugoslávie) a Rumunska (tzv.
Malé dohody) nebo založení podobné organizace s Polskem. Z potenciálního
spojenectví dvou „bratrských národů“ tímto vzniklo zahořklé soupeření.